Ve středu 30. září byly oficiálně ukončeny práce na realizaci projektu „Regenerace zeleně v parku státního zámku Ratibořice včetně přilehlých ploch“. Došlo tak k zevrubné obnově vegetace zámeckého parku po více jak 200 letech od jeho založení.
Investorem projektu byl Národní památkový ústav, který byl k realizaci příjemcem finanční podpory (dotace) ze    Státního fondu životního prostředí (SFŽP), Operačního programu Životní prostředí (OPŽP), Prioritní osa 6 - Zlepšování stavu přírody a krajiny (ERDF), oblast podpory 6.5 - Podpora regenerace urbanizované krajiny a státního rozpočtu   České republiky, kapitoly 315 (životní prostředí) v celkové výši způsobilých finančních nákladů 4 960. 914 Kč.
Akce musela být provedena v souladu s předloženou žádostí investora (příjemce finanční podpory), v souladu s podmínkami odborného posudku, v předpokládaném rozsahu, tj. založení a regenerace sídelní zeleně na celkové ploše 4,24 ha, v rámci realizace akce bylo vysazeno 772 ks dřevin a ošetřeno 254 ks dřevin. Účel, pro který byla poskytnuta dotace, bude řádně plněn („udržitelnost“) nejméně po dobu 10 let od ukončení realizace akce a po tuto dobu bude rovněž zachována stálost operace definovaná v čl. 57 Nařízení Rady (ES) č. 1083/2006 („Obecné nařízení“).
Autorem celkové inventarizace dřevin a projektu byla firma Safe Trees, s. r. o., Rosice, technický dozor investora prováděla firma Zahradní architektura Ing. Ivan Marek, Kostelec nad Labem. Dílo zhotovila firma Gardenline, s. r. o., Litoměřice.

Reportáž - časopis SFŽP Priorita, květen 2016:

Údolí, kde se zastavil čas

„…Mistrovské dílo. Představ si malou venkovskou usedlost, překrásnou co do tvarů, šperkovnici co do zařízení, ležící na kopci, který tvoří jednu stranu líbezného údolí, celé údolí jsou louky, jimiž protéká rozkošná říčka Úpa…“, napsal v roce 1813 Klemens V. N. L. kníže Metterich o Babiččině údolí v dopisu své manželce Marii Eleonoře. Jeho slova platí dodnes, částečně i díky podpoře z OPŽP.

Ratibořický zámek a Babiččino údolí, chráněné území a národní kulturní památka v turistickém regionu Kladské pomezí v náchodském okrese, patří mezi nejznámější výletní místa východních Čech. Právě tady žily své životy skutečné předobrazy babičky, paní kněžny Zaháňské, Barunky a jejích sourozenců, psů Sultána a Tyrla i bláznivé Viktorky – hlavní postavy ze slavné knihy Babička Boženy Němcové. Krajinu poprvé nazval Babiččiným údolím roku 1878 spisovatel Otakar Jedlička, působící jako lékař v nedalekých Smiřicích. Roku 1952 prohlásilo tehdejší Ministerstvo školství, věd a umění toto údolí za krajinnou a národní rezervaci, roku 1978 pak bylo prohlášeno národní kulturní památkou.

Babička

K nejnavštěvovanějším místům Babiččina údolí patří Staré bělidlo, domek čísla popisného 18 u Viktorčina splavu. Zde strávila Božena Němcová roku 1844 prázdniny se svými dětmi a v Babičce sem přenesla své vzpomínky z dětství, které tu prožila se svou babičkou Marií Magdalénou Novotnou na starém bělidle pod ratibořickým zámkem.

Kněžnin zámek

V ratibořickém zámku, který slavná spisovatelka svým románem proslavila, žila neméně slavná Kateřina Vilemína vévodkyně Zaháňská - kněžna z Babičky. Krásný empírový zámek tvoří dominantu nerozlučně spjatou s Babiččiným údolím rozkládajícím se pod ním. Původně to byl jednopatrový barokní zámek s kaplí ve stylu malých italských letohrádků a letních sídel. Ten nechal postavit v roce 1708 v sousedství tvrze ze 14. století majitel náchodského panství Vavřinec kníže Piccolomini. V 18. století byla vystavěna přístavba - jednopatrové křídlo, které sloužilo pro hosty a služebnictvo. Další rozsáhlé přestavby provedla právě Kateřina Zaháňská, která zdědila zámek Ratibořice a panství Náchod po svém otci, vévodovi Petru Kurónském.

Anglický park

Právě za jejího držení se stává malé ratibořické sídlo místem, kde si podávala ruku celá Evropa. Na svém letním sídle hostila vévodkyně světové osobnosti i tehdejší elitu společnosti – například rakouského kancléře Metternicha nebo ruského cara Alexandra I. V roce 1813 byly stěny ratibořického zámku němými svědky tajné schůzky jednání protinapoleonské koalice Pruska, Rakouska a Uherska. Celý zámek přebudovala vévodkyně v moderně vyhlížející mondénní empírové sídlo. Před zámkem navíc zřídila rozsáhlý anglický park a exotický skleník. Nádherný park přechází ve volnou přírodu s lučními stromy, lesy a malými stezkami a cestami, alejemi a mosty přes řeku Úpu. Celý komplex tvoří malebný celek dnešního Babiččina údolí - a právě projekt Regenerace zeleně v parku státního zámku Ratibořice včetně přilehlých ploch byl v loňském roce předmětem dotace z Operačního programu Životní prostředí.

První kroky

„Pochopitelně jsme věděli, že tato možnost podpory existuje,“ říká ratibořický kastelán Ivan Češka. „Ovšem také jsme coby Národní památkový ústav v době vypsání prvních výzev procházeli vnitřní restrukturalizací a tím se všechno poněkud komplikovalo a protahovalo,“ dodává. Ještě za předchozí struktury se ale Ratibořice dostaly na seznam priorit Národního památkového ústavu, což byl jednak úspěch, ale také podmínka k podání žádosti o dotaci z OPŽP - žádost je podávána prostřednictvím generální ředitelky NPÚ.

Park už volal po obnově

„Vegetace už tady byla v tak bídném stavu a některé stromy už byly tak nebezpečné, že jsme se dostali mezi priority Národního památkového ústavu a začali jsme pracovat na projektu regenerace zdejší zeleně,“ vzpomíná Ivan Češka. Nejprve bylo stanoveno území, které bude do projektu zařazeno.

Komponovaná krajina Babiččina údolí

Přírodně krajinářským parkem je celé Babiččino údolí, které se v délce zhruba deseti kilometrů táhne od České Skalice až po Havlovice. Jde o komponovanou krajinu, což dnes podle Ivana Češky najdeme jen v mapách, ale státní správa ani ochrana přírody to tak nevnímají. „Jde o území, které má vlastně dvojí ochranu. Je chráněné coby národní kulturní památka, do které spadá zámek, zámecký park a budovy i pozemky, které se v něm nacházejí, a ty jsou součástí většího území národní přírodní památky, spadající do gesce ministerstva životního prostředí s AOPK a místní CHKO Broumovsko jako jeho výkonnými orgány. Ani ta přírodní památka nezaujímá celé Babiččino údolí. Jde o větší území, kde shodou okolností tam, kde končí terénně, historicky ležely hranice zdejšího panství. A majitelé panství od začátku 19. století až do roku 1945, který byl koncem soukromého vlastnictví, údolí neustále upravovali, udržovali, budovali v něm nejrůznější zastaveníčka, vytvářeli průhledy do krajiny, vysazovali skupiny stromů, které krajinu dotvářely a celkově ho romantizovali v duchu tehdejších přírodně krajinářských parků,“ vysvětluje ratibořický kastelán.

Budoucí podoba parku

Celé údolí ale projekt nepojal, a tak do něho byl zařazen zámecký park v užším slova smyslu a přilehlé plochy. Nejdříve ze všeho byla provedena kompletní inventarizace vegetace, což znamenalo vyhodnocení veškerých dřevin a křovin z hlediska ochrany přírody i památkové péče. „Věděli jsme, že v rámci projektu budeme kácet, ale šlo o to, zdali vše, co pokácíme, nahradíme přímo na stejném místě anebo park kompozičně vrátíme do starší vývojové etapy,“ přibližuje Ivan Češka. Zámecký park ve své historii prošel určitým vývojem. „Založila ho vévodkyně Zaháňská coby anglický park a ten se pak dále rozšiřoval. Dědeček manželky posledního majitele panství založil v německém Dessau - Wörlitz první přírodně krajinářský park na území kontinentu – mimo území Anglie, který je dnes na seznamu UNESCO. Ona tam vyrůstala a přinesla si odtamtud poznatky a představy o tom, jak by měl zdejší park vypadat. Dá se říci, že tedy původní verzi Zaháňské ještě dosazovali, přibylo tu poměrně hodně stromů i křovin. Za Zaháňské byl park prázdnější,“ dodává s tím, že nějakou dobu probíhala diskuze o tom, k jaké verzi se dnešní podoba parku přikloní. Podrobnější dokumentace k dřívějšímu vzhledu parku se nedochovala, neexistují žádné výkresy, mapy ani ikonografie. „Dochovaly se nám ale záznamy a účty o nákupech dřevin, z kterých je možné do určité míry vysledovat, jak park dříve vypadal.“

Konec věkovitých lip

Názor na současný vzhled parku a na to, co by mělo být cílem a výsledkem projektu dotovaného z OPŽP, se nakonec ujednotil a projekt byl zpracován. Byla navržena redukce křovin a ponechání stromů s tím, že za ty, které byly z důvodu špatného zdravotního stavu pokáceny, budou vysazeny stromy nové. V rámci inventarizace byl proveden dendrologický průzkum, při kterém se mimo jiné navrtávaly vzorky, aby se zjistilo, jak je na tom každý strom uvnitř.

„Ze strany místních jsme s tím trochu bojovali,“ přiznává Ivan Češka. Nejviditelnější zásah  - i pro návštěvníky, kteří se do Ratibořic pravidelně vracejí a místo důvěrně znají – bylo vykácení věkovitých lip okolo jezírka před zámkem. „Lípy tu okolo jezírka tvořily jakýsi salónek a musely jít pryč,“ popisuje Ivan Češka nejcitelnější ztrátu zámeckého parku. „Sám jsem za ně osobně bojoval, ale pak když padly a viděl jsem, pod čím jsme několik desítek let chodili, jak stačil jen správný poryv větru, aby s nimi zahýbal a někoho by to zabilo, byl jsem rád, že se tak stalo,“ přiznává. Lípy podle jeho slov držely na deseti centimetrech dřevní hmoty od kůry a zbytek byl vyhnilý. Navíc, protože byly v minulosti jednou špatně ošetřené, na každé z nich rostly další dva nebo tři mohutné stromy a nebezpečně tak posouvaly těžiště každého stromu. „Podařilo se mi uhájit jediné dvě, které byly vyhodnoceny jako nejvitálnější a se kterými je možné ještě pracovat,“ říká. Jak jsou lípy staré, nikdo přesně neví. „Uvažuje se, že by mohly pocházet ještě z původní výsadby Zaháňské, stejně jako mohutný jasan v průhledu od zámku, anebo dokonce z ještě starší verze nějaké výsadby,“ míní. V současném prostoru parku před zámkem totiž původně stával hospodářský dvůr a jezírko sloužilo jako napajedlo pro dobytek. Teprve vévodkyně Zaháňská, když pojala úmysl vybudovat v těchto místech park, na který si přivezla vzory z Anglie, nechala dvůr zbourat a znovu vystavět dále od zámku. V rámci regeneračního projektu OPŽP byly okolo jezírka vysazeny nové lípy, ale už ne tak hustě jako ty původní.

Nezbytná ozdravná kúra

„Je fakt, že park dostal díky projektu novou, vzdušnější podobu a za pozitivum je třeba brát to, že se v něm otevřely nové průhledy, včetně průhledu na zámek coby ústřední stavbu,“ hodnotí výsledek projektu Ivan Češka. Park se podle něho proměnil k dobrému, jen je potřeba si na jeho novou podobu zvyknout. „Pokud poroste všechno, co bylo nově dosazené, tak myslím, že park bude moc pěkný. Bude chvilku trvat, než stromy vzrostou, aby tu zase dělaly poetično a romantiku. Je samozřejmě příliš brzy na to, abychom věděli, jestli jsme učinili dobře či ne. To nám za sto let vyhodnotí naši potomci, ale každý park jednou za dvěstě let potřebuje nějakou tou ozdravnou kúrou projít,“ konstatuje.

Nové trávníky

Projekt přinesl i další, neplánovaná pozitiva. Na místech, kde se likvidovaly staré pařezy po už padlých stromech anebo se frézovaly pařezy po stromech vykácených v rámci projektu, které se už nedosazovaly, částečně zregeneroval trávník. „V rámci udržitelnosti nejenom že musíme pečovat o nově vysazené stromy a křoviny, ale budeme dál, již ze svých zdrojů, pokračovat v regeneraci travnatých ploch, protože ty stávající nejsou úplně ideální,“ zaručuje se Ivan Češka. „V současnosti je to spíše louka než zámecký trávník a je to tak náchylnější k prosychání. Při loňském suchu to bylo vysušené na troud, pak to sice úžasně zregenerovalo, aniž by s tím někdo něco dělal, ale zranitelnost suchem se tím nevyřešila. Se stávajícím porostem bychom tu tři měsíce z roku měli troud namísto trávníku,“ uzavírá hodnocení uskutečněného projektu i vizi budoucích podob parku ratibořický kastelán.

Kouzlo údolí

„Víš - li pak, kterýto obraz byl, jenž mne stále, jakoby sladké kouzlo, obetkával, po němž jsem stále toužila jako po ztraceném ráji? Víš to? Mé krásné mládí, sladká samota, ve které jsem žila, prosté vychování, jakého jsem požívala, krátce ideální dívčí život, ta čistá krásná poesie, ráj našeho života – to to bylo! Nikdo z vás nevidí milé Ratibořice tak krásnými jako já! Vy vidíte v nich prostotu skutečnosti, mně zůstaly rájem! Každý kámen, každou květinu ještě vidím, jak to bylo, dokud jsem byla děvčátkem,“ napsala Božena Němcová roku 1856 v dopise své sestře Adéle. Její vášeň pro Ratibořice a jejich okolí pochopíme, když se vydáme od zámku a po Bathildině stezce sestoupíme dolů do údolí. Ocitneme se na místech, nad kterými jakoby čas nevládl svou ničivou silou. Při návštěvě Starého bělidla a Rudrova mlýna se ocitneme přímo ve světě postav spisovatelčina slavného románu. A pod staletými stromy můžeme romanticky snít o krásné a záhadné paní kněžně a její půvabné schovance.

Přilehlé plochy

První zastávkou v údolí je Rudrův mlýn, jedno z dějišť Babičky. Dole u mlýna je vysoká kamenná ohradní zeď a za ní se nachází takzvaná kuchyňská zámecká neboli zásobní zahrada. V ní se pěstovalo ovoce, zelenina a květiny na řez pro zámek v Ratibořicích i pro Náchod, neboť obě panství měla společného majitele. V rámci projektu OPŽP se některé zplanělé ovocné stromy vykácely, ty, co v zahradě zůstaly, byly ozdraveny a naopak za ty vykácené tu byly vysazeny původní staré odrůdy, o kterých je doloženo, že se v zahradě kdysi pěstovaly. „V padesátých letech, když se Ratibořice staly státním zámkem, si Výzkumný ústav v Holovousích nabral ze zahrady řízky a všechny původní odrůdy mají ve své bance, takže my jsme je po letech mohli do zásobní zahrady vrátit. Z toho mám velkou radost,“ říká Ivan Češka. K budovám mlýna podél vodního náhonu vede lipová alej, která byla také zregenerována v rámci stejného projektu. Zásobní zahrada a alej ke mlýnu představují přilehlé plochy, které projekt regenerace zeleně zámeckého parku v Ratibořicích zahrnoval.

Záchrana údolí

Projekt se realizoval v loňském roce. Na ploše přesahující čtyři hektary bylo vysazeno 772 a ošetřeno 254 dřevin. Od původní inventarizace k loňské realizaci uběhlo šest let. „Zhruba tři roky jsme čekali na peníze,“ vzpomíná Ivan Češka. V procesu žádání o dotaci se podle jeho slov muselo postupovat standardně podle předpisů, na veškeré fáze projektu byla vypsána řádná výběrová řízení – na inventarizaci, na manažera projektu, na projektanta vyhotovení projektu i na realizační firmu, a vše také standardně proběhlo.  Ivana Češku mrzí, že projekt nemohl zahrnout regeneraci celého údolí. „Nejde ani tak o výzvy, ze kterých by bylo možné čerpat, ale spíše aby státní správa vzala na vědomí údolí coby ten velký celek, kterým je, a ne jen zámecký park v užším slova smyslu. Prostě aby se národní přírodní památka rozšířila na celý ten prostor,“ vysvětluje. Svou strategii má rozhodně promyšlenou. „Vzhledem ke stávající rozpínavosti měst a obcí začíná památková péče konečně využívat jednoho institutu, který je v zákoně o památkové péči zakotvený už dávno, ale málo se ho využívalo,“ poodhaluje své tajemství. Jde o prohlášení takzvaných krajinných památkových zón, které obsahují všechny stupně památek a v širším kontextu je také, laicky řečeno, chrání od průniku nechtěné civilizace. „Konkrétně tím mám na mysli, že jde o to, aby nám tady na druhé straně, pohledově od zámku, nestály paneláky nebo lidové baroko, což by se za stávající situace klidně mohlo stát. Města využívají každého pozemku a představte si, jak lákavá by pro developery musela být parcela s výhledem na zámek,“ vysvětluje. „Byl bych rád, kdyby do této krajinné památkové zóny, na které už pracujeme, bylo zahrnuto skutečně celé údolí. Prohlášení krajinné památkové zóny s sebou samozřejmě přináší určité regulativy, takže by například byly stanoveny hranice, kam až může proniknout případná zástavba a podobně, aby stávající prostředí zůstalo zachováno,“ uzavírá prozatím své vize o budoucím statutu a podobě Babiččina údolí.

 

Projekt v číslech

Celkové náklady                                                               5 389 621 Kč

Celkové uznatelné náklady                                              4 960 914 Kč

Celková výše podpory                                                      3 472 639 Kč

Box

Česká spisovatelka Božena Němcová narozená 4. 2. 1820 ve Vídni, byla spolu s K. H. Borovským, J. K. Tylem a K. J. Erbenem v popředí české literatury ve 40. a 50. letech 19. století. Božena Němcová vl. jménem Barbora Panklová byla dcerou české služky a panského kočího, rakouského Němce. Její původ je zpochybňován, někteří tvrdí, že by mohla být nemanželskou dcerou sestry vévodkyně Zaháňské a manželé Panklovi ji adoptovali.
Po jejím narození se rodina usadila v Ratibořicích u České skalice na statcích vévodkyně Zaháňské. Němcová neměla žádné zvláštní vzdělání. Do školy chodila v České Skalici
V dětství na ní měla velký vliv její babička Magdalena Novotná, která byla tkadlenou.
„Babička nebyla zdaleka taková, jak ji spisovatelka popisuje. Stejně tak nebyly ideální ani vztahy v rodině – zejména mezi matkou a babičkou, která ani tady v Ratibořicích nezemřela. Němcová neměla lehký život, a tak si chtěla vysnít alespoň tuto životní etapu – své dětství,“ říká Ivan Češka. Skutečné osudy spisovatelčiny rodiny byly tak šedivé a neutěšené, jako je dnes zdejší hospodářská budova, v jejímž přízemí se nachází skutečný byt Panklových. Pokud tedy paní kněžna pozvala děti na zámek, měly to jen pár metrů. Když chtěla malá Barbora Panklová přeběhnout do zámecké knihovny, kam měla prakticky jako jediné dítě zaměstnanců přístup, mohla vyrazit nalehko v pantoflích. „Vztah paní kněžny k Němcové návštěvníky velmi zajímá. Není divu, že nad ním visí otazníky a vzrušuje jak laickou, tak odbornou veřejnost. Samotný a doložený fakt, že měla přístup do knihovny, což ji nejspíš nasměrovalo k literatuře, dále svatební dary od vévodkyně, vybavení na svatbu, to všechno vede ke spekulacím, jak to mezi Zaháňskou a Němcovou vlastně bylo. Zkrátka je to hlavní téma, které tu lidé nejčastěji otevírají,“ zdůrazňuje Ivan Češka. Někteří odborníci totiž vyslovují hypotézu, že Božena Němcová byla nemanželskou dcerou Kateřiny Zaháňské, nebo spíše její sestry Dorotey, a mladého hraběte Karla Clam-Martinice. Domněnku kromě vřelého vztahu „paní kněžny“ k literátce podporuje vnější podoba a zřejmě i vyšší věk Boženy Němcové (uvádí se alternativní rok narození 1816 nebo 1817). „Kdyby Božena Němcová do Ratibořic neumístila svůj poutavý příběh, zámek by potkal osud stovek a tisíců venkovských panských sídel: stalo by se z něj sídlo Státního statku, nějaké firmy nebo Obecního úřadu. Spisovatelka zajistila tomuto krásnému místu nejen slávu, ale i další život,“ míní Ivan Češka realisticky.

 

Barbora Scheinherrová

Měsíčník PRIORITA